O život

19. února 2013 v 22:02 | Dell |  Příběhy...
O život...

Vždy jsem nosila s sebou nůž, ale nikdy jsem nepomyslela, že jej budu potřebovat.

Viděla jsem Adama, který ležel na loži v lazaretu. Jak mu srdce těžce bije. Jak se svíjí v horečkách. Jak jeho tvář bledne.. Stála jsem pořád blízko něj.

Nepochybovala jsem o tom, že v tomhle světě je třeba být ozbrojena, přílišná opatrnost mi však přišla zbytečná.

Už se smrákalo, a já držela Adama za ruku. Držel v sobě ještě trochu života. "Zůstaň tu se mnou." zašeptala jsem mu tiše do ucha, slza mi stékajíce po obličeji. Adam, oči zavřené, se nadechl zhluboka, jako by porozumněl. Bolest však stáhla jeho svaly kolem plic, a celé jeho tělo sebou zaškubalo.


V době, kdy Adamovi zelené oči zářily radostí, jsem si připadala v bezpečí...

Ze zadu k nám přistoupila ranhojička. Žena s kulatou, a jindy veselou tváří. Dnes ji však měla plnou zármutku. Sundala Adamovi z rány plátno. Onen pohled bolel i přihlížejícího. "Musí to být..." pokývla na mne sklesle léčitelka. A já ji přikývla na souhlas. Sevřela jsem jeho dlaň, jak nevíc to šlo.

Nikdy jsem si nepomyslela, že ho uvidím... trpět.

Přímo do rány, jež se tak neochotně hojila, nakapala žena pár kapek léčivé tekutiny z jitrocele. Adam se zatřásl. Jeho obličej se stáhl do nelidského výrazu. Bolestného. Ach, jak bych si ho přála vidět znovu se smát.

Je mi ho líto. Jak se asi cítí... Adame, netrap mne!

Jeho dech se zrychlyl nebezpečně rychle. Doufala jsem, že uvidím alespoň na chvíli lesk jeho očí.

Jak se to jen mohlo stát?

Zakroutila jsem v zármutku hlavou, pohladila ho po bledé tváři, a vzdychla.

Před očima mi běží pořád stejný obraz...
Byl úplněk, a to pro Adama znamenala noční hlídka. Chtěla jsem jít s ním. Nemohla jsem. On, jako tiskař, měl službu na hradbách měl jen jednou za měsíc. Každý z mužů v naší vesnici musel mít na hradě hlídku, protože posledních pár měsícu měl král málo vojáků. Adam se naučil bránit velmi rychle, a mne, knihvazačku, to učil tajně po , nocích.
Dnes jsem ho ale nechtěla pustit. Tušila jsem cosi zlého, ale on také. Z domu vycházel s obavami. Vyzbrojil se nelépe, jak mohl. Pak jsem ho zahlédla, jak něco píše. Neptala jsem se ho, co. Prosila jsem, ať mne vezme na hradby. Nebo že ho alespoň doprovodím. Ne. Nic s ním nehnulo.

Ranhojička přinesla nové plátno, a poprosila mne, abych jí Adama pomohla zvednout.
Nehleděla jsem mu přímo do tváře. Nesnesla jsem vidět jeho ztrápený obličej. Zaslyšela jsem tiché zasténání. "To nic," pronesla konejšivě léčitelka. "bude to brzy lepší." snažila se o úsměv, ale mne do smíchu nezahrnula.

Hned jak Adam zmizel za rohem našeho stavení, oblékla jsem si místo šatů kalhoty a košily. Nasadila jsem si pásek s mečem, který mi brousil sám Adam. Stáhla jsem své zrzavé vlasy do malého drdolu. Nechala jsem všechny práce, zfoukla jsem všechny svíce, a dveřmi se vplížila do nočního světa tmy.

Konečně jsme mohli Adama položit. Vypadal, jako by mu bylo lépe, ale to jen proto, že jsem v to doufala. Trochu víc jsem mu podložila hlavu. Snad je to pohodlnější...

Pronásledovala jsem ho, ale v jednu chvíli mi zmizel. Znepozorněla jsem, a úplně jsem ho ztratila. A co hůř, já se ztratila také! Stála jsem na cestě, v dálce svítila louče, vedle níž byla jakási postava. Ano, někdo tam stál a já se vydala za ním. Něměla jsem z toho však dobrý pocit, protože onen člověk se ani nehnul. Spí? Přistoupila jsem k němu blíž. Položila jsem mu ruku na rameno, když v tom jsem si všimla, že mu z hrudi kouká šíp. Nekontrolovaně jsem vykřikla, a díkybohu Adam to slyšel. Nebyl totiž daleko. Já hloupá jsem až do teď nepoznala podhradí, a Adam v tom případě zabočil k věži. Byl jen pár metrů přede mnou...


Konec I. Části, těšte se na II. ;)

PS: omlouvám se za dlouhé zpoždění
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Které knižní povolání by jste si vybrali z lásky??

Spisovatel
Knihvazač
Iluminátor
Předčítač

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama