O život II.

20. února 2013 v 19:44 | Dell |  Příběhy...
O život II.

Adam se najednou sklidnil. Vypadalo to, jako by konečně, po dvou probděných nocích, usnul. Ano, bylo to tak. Spal.

V křoví něco zašustilo. Větvičky se napínaly, a praskaly. Někdo se skrýval v objetí živého plotu. Vytáhla jsem z opasku meč. Pomalu, rozhlížejíce po okolí. Z dálky byly slyšet kroky. Chstala jsem se na útěk, v mžiku jsem však poznala postavu Adama. Rozběhla jsem se k němu, mezi nás však vstoupila další postava... Malá ale vražedná. V ruce měla dva meče, a přez rameno luk, a zásobu šípů. "Alegretto!" tohle zvolání udělalo v mé hlavě nekonečnou ozvěnu. "Alegretto!!" pořád to ještě slyším.



Postava hbitě namířila hrot šípu přímo k němu. Struna luku se napnula, vzduch prorazil šíp, a zabodl se do jeho hrudi. "Ne!" zakřičela jsem až překvapivě hystericky. Neváhala jsem ani na chviličku. Svým těžkým mečem jsem pomstila Adama, a rozběhla se za ním. V hlavě mi problesklo, že pokud to byl plánovaný útok, někde v okolí se tu pohybuje ještě někdo...

Adama sevřel mou ruku. Něco se mu zdá. Pousmála jsem se. Poprvé za poslední tři dny.

Nehleděla jsem však na nic... jen abych Adama dopravila do bezpečí! Až neslyšně svým tipickým způsobem k mne ze zadu přistoupila žena. Ta žena, které jsem vděčná za kousek Adamova života, který přebýval v jeho těle. Ta žena, která nyní míchala jakési masti opodál.

Vzduch se naplnil příjemnou vůní bylinek. Ranhojička házela do kotlíku jednu za druhou. Připomnělo mi to mé dětství...

"To je zlé..." ozvalo se za mými rameny. V prvním okamžiku jsem se lekla, ale když jsem zaslechla přátelský hlas, se slzami v očích jsem se za zvukem otočila. "Přežije?" zašeptala jsem k ní. Žena se sklonila k Adamovi. Prohlédla si šíp. "Rána nezasáhla srdce. A ještě dýchá. Poslechni si, jak těžce." pak se zamyslela. "Odneseme ho do lazaretu. Sami ho ale neuneseme, jdi tímhle směrem," ukázala k jedné chalupě. "tam najdeš mého syna. Řekni, že naléhavě potřebuji pomoc." ještě to ani nedořekla, a já jsem už byla napůl cesty ke stavení.

Léčitelka přistoupila k Adamově loži. Položila mu dlaň na čelo. "Má ještě horečku." její čelo se smrsklo. Zavrtěla hlavou, a odešla někam do vedlejší místnosti.

Lazaret nebyl nijak zvlášť velký, a momentálně byl dost prázdný. Adam ležel leží na posteli. "Teď bude potřebovat plně tvoji podporu." kývla jsem. Stiskla jsem mu ruku. "Adame," řekla jsem žalostně. "vydrž."
Ranhojička pevně uchopila šíp. "Nesmím ho zlomit." zašeptala poměrně klidně, a... trhla.
Zakřičel srdcervoucím tónem, ale oči mněl zařené. Šíp vyšel celý. Adamův dech se náhle zlehčil, byl ale pořád tak těžký...

Teď tady leží už třetím dnem.
"Poslyš," ozvalo se za mnou. "máte doma nějakou pořádně teplou duchnu?" přikývla jsem. "Tak pro ni běž, pomůže mu to." řekla mi, dívajíce se na jeho konečně klidný obličej. Nerada jsem se s ním loučila...

Těšte se na III. a poslední díl ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Které knižní povolání by jste si vybrali z lásky??

Spisovatel
Knihvazač
Iluminátor
Předčítač

Komentáře

1 Adele Adele | 20. února 2013 v 20:30 | Reagovat

Zajímavé,ale hoooodně dlouhé! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama