Poslední díl O život - III.

22. února 2013 v 20:52 | Dell |  Příběhy...
O život III.

Doma. Otevřela jsem dveře do našeho domu. Nepocítila jsem však teplo, a bezpečí, jak bych pociťovala normálně. Vyrazil na mě strach. Snad z toho, jestli Adam ještě dýchá...
Zuřivě jsem běžela k posteli, a vzala do náručí duchny. Mojí, i Adamovu. Pak jsem si ale vzpoměla, že než odešel na hlídku onu osudnou noc, něco psal. Dopis.
Nesluší se číst cizí dopisy, ale šlo o Adama! Co když je tam něco důležitého? Hledala jsem v psacím stole, a úplně jsem pociťovala, jak Adam těžce dýchá. "Vydrž!" volala jsem na něj vduchu v domění, že slyší mé prosby.



Dopis tam nebyl. Prohlédla jsem podpostel. Ani tam nebyla jediná stopa po listu papíru. Prohlédla jejich dílnu. Nebyl ani tady...
Šla se podívat do kuchyně na květiny. A byla tu! Malá, zobená obálka, přesně v jeho stylu. Vydechla jsem. Roztrhala jsem papír, jako piraně maso. Rozložila jsem list, který byl přeložený na půl. Jezdila jsem zrakem po úhledném písmu:

Nejdražší Allegreto!

Tuším něco zlého...
Dnes ráno, když jsem šel na trh koupit kůže na potah desek pro tebe, zastavila mne stařena. Řekla mi, abych nechodil dnes v noci na hlídku. Nevím, co se děje. Rve mi to srdce, když tohle píšu... možná už se nikdy nevrátím.
Prosím, nestrachuj se, možná jsou mé obavy zbytečné. Musím ti ale něco říci.
Pod truhlicí na papír je tajná schránka. Stačí odklopit víko. Jsou v nich velmi cenné knihy. Zdobené ryzím zlatem. Zdědil jsem je po svém otci. Určitě tě nadchnou, ale to hlavní je pod nimi.
Je to neobyčejná věc. Neobyčejně nádherná. Nebudu ti říkat, co to je... podívej se sama. Koupil jsem ji pro tebe, a hodlal jsem ti ji dát, až po naší svatbě. Ale nyní mám strach, že k tomu nedojde...

Při posledních řádcích jsem se rozbrečela. Nepodívala jsem se však na místo, jaké mi radil dopis. Popadla jsem duchny, a běžela zpět k Adamovi.
Ranhojička zabalila Adama do duchny, a druhou odložila stranou. Přála jsem si teď víc, než kdy předtím vidět jeho oči. Pomalu jsem přiblížila své rty k jeho. Políbila jsem ho. S láskou a jemností. A tehdy se naplno nadechl. Trochu jsem je polekala, ale usmála jsem se, když jsem viděla pár zelených, překvapených očí. "Al.." snažil se mne oslovit. Já mu však položila prst na chvějící se rty, a pohladila ho po čele. A z očí mi začal pramenit říčka nepředstavitelného štěstí. Chytl mě vědomě za ruku. Pousmál se. Dívala jsem se hluboko do jeho očí. Jeho tvář byla najednou plna života. Den ode dne v jeho srdci přibývalo víc a víc zdravé krve, když se po týdnu postavil konečně na nohy. Mohly jsme odejít domů. Spolu. Ještě dnes vidím před očima, jak se nadechnul. Jak otevřel oči...
A co se zkrývalo pod knihami? Nádherné pero z pravého stříbra, a s inkoustem nejvyšší kvality. Píšu s ním jen ve vzácných příležitostech, ale vždy se na takové chvíle těším. A každý deštivý den s Adamem pozorujeme, jak padají kapky z nebe, a připomínáme si krutý boj o život. V chmurný den, kdy se píší jen chmurné básně a balady...
Konec.


Celý tento příběh bych chtěla věnovat všem návštěvníkům mého blogu, a hlavně chci věnovat díky Nikole Januškové. Čtenářce, a především dobré kamarádce. ;)

Dell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama