Sojčí pírko-1.

9. února 2013 v 15:43 | Dell |  Sojčí pírko
Sojčí rko 1.

Temným lesem zní naděje světlý hlas,
a pánům rázem zhořkne svět,
jak krtčí kožich je jeho vlas,
strachy se mocní třesou hned...

Tato báseň je z knihy Cornelie funke, inkoustová krev. V jejím příběhu tento text napsal Veršotepec-básník, tvořící postavy v jeho světě. Vypráví o hrdinovi, zbojníkovi Sojčím pírku, kterému na paži lpí jizva, je vysoký a tmavovlasí.
Tato postava sama o sobě v knize podle mne nedostala příliš prostoru, a tak jsem se rozhodla popsat na pokračování jeho příběh od začátku, podle sebe...



Sojčí pírko od malička chránil slabé a bezmocné. Bojoval za pravdu, a stál si za svými názory, jež byly rozumné, a chrabré.
Byl vysoký. Vyšší, než většina mužů ve vesnici, a vlasy měl černé, jako noc, jež se rozlévala v pozdních hodinách po nekonečných lesích. Uměl se velmi zručně ohánět mečem, střílel z luku i z kuše. Nosíval černou, v rukávech volnou košili a hnědé, kožené kalhoty. Na ně se upínal opasek s pouzdrem na meč. Obličej nosil skrytý pod maskou, dokonce i když se uložil ku spánku. Jeho pravé jméno nikdo neznal, však podle jeho masky, zobené sojčím peřím, nosí dnes proslulou přezdívku. Sojčí pírko.
Nejeden pán, vládce nebo krutovládce se ho snažil uvěznit ve svém žaláři. Lesní bytosti však dokáží hrdinu ochránit. Víly ho učiní neviditelným, a mechové žínky léčí jeho rány. Se skupinou vesnických odvážlivců se vydává do boje proti mocným, pomoci bezbraným. Jeho odvaha nezná meze...
"Sojčí pírko!" zakřičel kdosi od konce tábořiště. Sojčí pírko zvedl hlavu od plápolajícíhoohně, jež mu barvil tváře do ruda. Maska však zůstala stále stejná. "Viděli nás, ví o našem táboře!" zavolal druhý hlas zděšeným a křečovitým tónem.
"Všechny vzbuďte, jak nerychleji to půjde. Dejte si však pozor, nekřičte, protože zvuk je v téhle tmě lepší, než-li nejlepší kompas." zavelel moudře zbojník, s ledově klidným hlasem. Sepjal dlaně k sobě. "Čeká nás krušná noc." promluvil potich sám k sobě.
Z jednoduchých, otrhaných stanů vylézali muži, jeden za druhým, zatím co Sojčí pírko pro ně připravoval výzbroj. Srovnal vždy k sobě meč, svazek šípů a pevný luk. Položil ruku na jílec svého meče - Smrtibijce - a vydal se na výzvědy směrem ven z tábořište. Před tím, než odešel, uhasil oheň. Každé, i sebemenší světlo by mohlo být vodítkem k němu. Sojčímu pírku, a jeho bandy zbojníků.
Čím více se vzdaloval tichý šepot rozkazů a přikázání, tím více sám si Sojčí pírko na světě přišel. Neslyšně běžel mezi keři, pod rouškou noci za hlasy, které tak důvěrně připomínaly mluvu knížecích vojáků.
"Kníže vypsal za hlavu Sojčího pírka velkou odměnu." mnul si ruce malý, baculatý muž s brněním a helmou. "A my budeme ti, kteří ji dostanou!" ušklíbl se druhý, ten ale mladší a hubený. A Sojčí pírko přihlížel k tomu, jak nepřátele plánují jeho smrt.
Opodál byl rozdělán oheň, kolem kerého seděla skupinka vojáku a jejich koně stáli přivázáni u stromu. Už podřimovali, ještě však bdili. Ještě nezaůtočím. Pomyslel si Sojčí pírko. Bylo by to, jako strčit ruku do mravenište. Zabili by ho. Byl sám. Kdyby měl k pomoci alespoň dva ze své skupiny...
Náhle začalo něco vrčet. Ksakru, pes! Zděsil se Sojčí pírko. Psu zarachotilo v prsou, a pár vojáků zbystřilo. Jeden z nich se zvedl, a v tu chvíli pes začal zběsile štěkat. Sojčí pírko si připravil meč k boji. Při nejhorším zmizí do objetí lesa...


Konec prvního dílu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsi některý z mých článků???

Ano
Ano, a vůbec mě to nebavilo...
Ne, jsem tu náhodou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama