Sojčí pírko-5.

14. března 2013 v 21:26 | Dell Folchart |  Sojčí pírko

Sojčí pírko V.


Že byl Robin Hood statečný? Se Sojčím pírkem se nemohl rovnat. Ten se nyní vydal na cestu za zbojnickou skupino v absolutní tmě. Nikdy, již nikdy nespatřím denní světlo, zauvažoval, když se mu zdálo, že ve tmě bloudí celé dny. Byla bezhvězdná, vlhká noc, a ticho ve hvozdech bylo natolik depresivní, že krok od kroku Sojčí pírko zastavil, a zacpal si uši, aby snad to ticho neslyšel. Jen občas se mu zdálo, že slyší tichounký zpěv najád, které obvykle pějí jen za úplňku. Rána na ruce se mu již skoro zacelila, ale nervy zatím nefungovali, jak by měli. Vpomněl si na Tanju. Ach, Tanjo, jak rád bych hleděl do tvých světlých očí, zatoužil tiše. V tu chvíli ho napadlo maximálně napnout slech a vyhledat řeku, potok, nebo jen vodní žilku, a zvolat její jméno. Po vodě však po okolí nebylo ani památky. Jeho myšlenky přehlušilo hlasité troubení jelenů. Alespoň trochu odpočinku od toho mrtva, zadíval se Sojčí pírko mezi stromy.



Tu se v dáli něco zatřáslo. Sojčí pírko se zastavil. Pro jistotu se připravil na útok, a pomalu kráčel vpřed. Čím víc se blížil k mihotajícímu světélku, tím hlasitěji zazníval v okolí zpěv. Blázni! Proč dělají hluk, takhle vprostřed noci? Takový zvuk je lepš, než kompas...
Jak často tato slova svým přátelům, a ostatním zbojníkům kladl na srdce. A pak pochopil, že to, co nyní stojí před ním, je jen jedna z lesních osad. Nebývá snadné na ně narazit, ale Sojčího pírka, jakoby sama od sebe volala. Možná mu cestu napověděla Tanja...
Šel již poklidně za hlasy, a plápoláním ohně. Cítil se, jakoby kráčel věrně známou cestou k domovu.
Stanul za jedním ze stavení. Zpoza rohu pozoroval ženy, tančící a pějící, a muže, tiše hrající na loutny. Píseň vyprávěla o horách, lesích a kouzelných bytostech, jež v nich žily. Sojčí pírko se zamyslel na svobodou a volností. Přistoupil blíž. Ještě blíž, až ucítil, jak se mu na tváři rozlévá teplo ohně. Stál za zády lidí, než jeden muž, malý, ale statný, nevstal, a nezvolal přez zpívající ženy: "U všech bludiček, koho nám to sem čerti poslali?" muž se s úsměvem se vydal k němu. Ano, Sojčí pírko ho nyní poznal. Tvář, s ostrými rysy, veselým pohledem a malou tenkou pusou. "Felixi. Co ty tady..." nestačil doříct větu, a už se mu hrnul muž do řeči: "Jak já? Spíše co přivedlo tebe k nám?" Sojčí pírko zpozoroval, jak se na něj všichni dívají. I děti. Neměly by už spát?
"Hledám zbytek svých zbojnických druhů." oheň odkryl šrám na jeho paži. Felixův pohled na něm nepřekvapivě strnul. Pokrčil obočí, jako by zranění utrpěl on. "Tohle nevypadá moc dobře." promluvil mu do tváře, prstem ukazujíce na jizvu, která ještě nebyla zcela zahojena. "Ano, já vím." pootočil Sojčí pírko rukou tak, aby na skoumaný objekt lépe viděl. Felix si povzdechl. "Můžeš s ní hýbat?" zeptal se Sojčího pírka. "Pramálo dobře. Ale brzy se to spraví. Léčila to sama Živá voda." jak tato slova dořekl, lidé se k nim opět obrátili, a zvědavé pohledy bodaly do jejich těl. "To ksakru nemůže mít člověk trochu soukromí?!" okřikl je Felix. "Ale, jen je nech. Setkání s ní je velice zajímavý zážitek." usmál se Sojčí pírko. "Jestli pak nejsi zamilovaný?" ušklíbl se Felix. "A víš, že možná ano?" a obrátil hlavu k obloze, jako by svým medovým hlasem chtěl vzbudit slunce.
"Sojčí pírko!" ozval se od ohně hlas malého chlapce, ne víc, než šestiletého. Zbojník k němu obrátil pohled. "Povídej nám o ní. O Živé vodě." zaškemral a pár dalších dítek zpozornělo. "Ano! Jak jsi se s ní setkal?" ozvala se asi stejně stará holčička. "Ale děti!" promluvila mladá žena s hnědými vlasy. "Ale s radostí." posadil se Sojčí pírko do trávy, vedle Felixe. "Tedy, začalo to tak, že nás pronásledovali Krutihlavovi muži..."


Konec V. dílu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama