Leden 2014

Hvězdy nad Chlumem

31. ledna 2014 v 21:48 | Dell Folchart |  Básně...
Plíží se do oken,
někdy spí,
někdy běží,
lásku vhánějí nám do srdcí,
když v tu chvíli právě sněží.

Vyšly hvězdy nad Chlumem,
na Písek jsem zapomněla,
fantazií po cestě,
která štěstím zaváněla.

Zas přijde ráno,
do nových dní,
všichni už usnuli,
všichni už sní.



Zkouška Tří sluncí

29. ledna 2014 v 13:14 | Dell Folchart |  Básně...
Přeji si ještě nejít, ale mé přání zůstane pravděpodobně zapovězeno. Byla jsem zavržena, poslána za svoje provinění na zkoušku života a smrti Třemi slunci. Vyhnaná do zimy. Nechci tady být a nechci zemřít.
Však byla mi darována nápověda, tichá a nenápadná, hádanka v básni, na které záleží moje budoucí existence. Odříkávám si její mdlý text:

"Jdi za přáním svým,
jdi po cestě, co tě nevede,
zastav se před náhrobkem kamenným,
však dveře ti zůstanou zavřené.

Tři kroky zpět, a vidíš mne,
bílou schránku času,
co bere si lesy za své,
co bere ptákům hlasu.

Tak bílá, tak vlídná,
tak slabá, a nijaká,
snad jak vločka stříbrná,
ve tmě jsem zajatá."

Sníh, který je řezavý, že zoufalostí neotevírám ani oči, mi otupuje prsty. Dojde mi, že se mi lépe jde po směru větru, a tak se směle obracím proti. Jdi po cestě, co tě nevede.
Prodírám se dopředu, jak jen to jde. Bez varování najednou kopnu do příkře řízlé skály. Už vím, co mám dělat dál. Couvnu o tři kroky, které mě stojí příliš sil. Všude kolem je pustina, nic jiného, než tahle hora se mnou společný prostor nesdílí.
Na stěně skály se začínají zlatit kulatě vyvedená slova:

"Pochopena buť má náruč,
vstup dovnitř, a zapomeň,
potichu býti se nauč,
a své hrdlo napomeň.

Zpět ke Třím sluncím se nevydáš,
musíš přežít krutou noc,
však hned, jak tma odvrátí se,
přispěchám ti na pomoc.

Podívej se ven, mě přímo do tváře,
nádherná, leč krutá jsem,
však té krásy, a té záře,
podívej se ven."

Na nic nečekám, protože by si skála mohla rozmyslet, co mi právě řekla a tak vstupuji dovnitř. Je tu docela teplo, až překvapivé a v ten moment jsem poprvé pochopila krásu zimy. Zevnitř to všechno venku vypadalo úplně jinak a naprosto se to vymykalo realitě. Modravé světlo pronikalo přes rampouchy, které se leskly v slabém denním svitu přes mračný filtr. Dokonce jsem objevila i osamělý strom, který se řásl pod náporem mrazu. Dost možná už mi nevadilo, jak dlouho mě zima týrala, nedala se jí totiž odepřít přitažlivá elegance.

Než půjdu spát

28. ledna 2014 v 22:11 | Dell Folchart |  Básně...
Než na věži odbije půlnoc,
pokaždé se utopím v peřinách,
a pohlédnu do temných míst,
mého pokoje v nočních modřinách.

Myslím na genialitu spánku,
potají si prohlížím prázdný strop,
zas rosvítím si, a otočím stránku,
a čtu o příbězích z magických dob.

Než usnu, dovolím si trochu veršovat,
abych spala s klidem na duši,
pomalu zavírám oči,
i když mi to příliš nesluší.


Nádherná bolest II.

26. ledna 2014 v 10:00 | Dell Folchart |  Příběhy...
Otočil se a vzal Rose za ruku. Díval se jí do očí tak něžně, až to i mě zahřálo ale v zápětí to přebyla dávka žárlivé kyselosti.
"Možná se budeme muset rozdělit, ale rozhodně tě dokážu dostat zpět." Doctor se k ní choval, jako k jeho dítěti. Dostanu tě zpět, bla, bla, bla...
"Snad abychom šli." Navrhnu tiše, Doctor se odtáhne od Rose, a usměje se i ne mě. Milé mi to moc nepřišlo.
Rose zůstala na místě, patrně jí bránila stěna lodi. Šla jsem s Doctorem sama, hledat něco, přičemž ani jeden z nás netušil co.
"Tahle planeta mi neříká naprosto nic. Tedy vlastně tahle loď, ale když už o tom tak přemýšlím..." zamyslí se nahlas, jako to dělá ostatně často. Nebudu mu do kecat, napadá mě tolik nápadů, co by to kolem nás mohlo být, ale přinejmenším polovina z toho bylo, jak vystřižené z Harrho Pottera...
"Takže půjdeme hledat něco jako motor." zapnul šroubovák a ten okamžitě začal blikat, jako detektor kovů. Následoval hvízdání, a já zase jeho. Cítila jsem se jako idiot. Pobíhali jsme na louce, jako dvojice přizabitých jelenů.

Odchod do lesů

25. ledna 2014 v 20:36 | Dell Folchart |  Básně...
Zpívá do mého srdce,
láká mě do dovnitř,
ty hloubky zářivé,
ty dálky zdánlivé.

Postůj mé srdce,
odpověz na píseň,
odejdi do hor,
neciť už tíseň.

Zastav se srdce,
pojď se mnou k potoku,
odpluj s proudem,
nech se nést prudce.

Malovaná

19. ledna 2014 v 17:21 | Dell Folchart |  Básně...
Zdravá tak na obloze,
stojím jen na jedné noze,
jsem umělec, či šílenec?
Hrdina nebo zbabělec?

Zahozená, zapuzená,
nenáviděná ač znovuzrozená.

Jsem černá a černější,
temná a temnější,
za hloubku žalovaná,
na nebi malovaná.

Lidé vejdou,
a už se nevrátí,
moje tělo je zachvátí.


Vzpomínky

9. ledna 2014 v 22:08 | Dell Folchart |  Básně...
Vzpomínky jsou, jak kopyta koní,
odejdou.
Jak znovu přijdou na srdce,
oči slzy v zápalu roní.

Proč je jich tolik černých?
Šup jim na hřbet!
Osedlat mustangy minulosti,
a čas aby je smet.

Svezme se na nich do kopců,
na vraných koních,
v bílých saních,
jeďme dál.


Kniha, ve které čtu

9. ledna 2014 v 19:50 | Dell Folchart |  Zamyšlení, názory, myšlenky...
Aneb okna do duše...
Jelikož jsem poněkud introvertní bytost, poznávám lidi spíše pouze podle odpozorovaných faktů. Prostě používám psychologii v praxi ze zkušeností, ale tím ovšem netvrdím, že jsem kovíjaký expert. Ale naprosto se mi to osvědčilo.
Nejčastěji toto aplikuji na bratra.
Situace: Dělám milkshake, máme doma dvě takové nádobky, do kterých je vždycky dám, a víc se mi líbí ta oranžová, ale vím, že bráchovi taky. Ale jak ho znám...
"Jé," zajásám jakoby nenápadně. "Tahle fialová se mi fakt líbí, do tý si to pití dám." jako si do ní ten shake naliju. Brácha přiběhne, vezme si tu fialovou nádobu, a prohlásí: "Tuhle mám moc rád, ta oranžová se mi moc nelíbí." on je totiž strašněj hajzlík :)

Vrať se mi...

6. ledna 2014 v 18:52 | Dell Folchart |  Básně...
Vzal mi tě život,
ale chci tě nazpět.
Vraťte mi ho,
prosím , hned!

Odešel jsi náhle,
ještě vidím tvoje živé oči,
chci je vidět ještě jednou,
jedenkrát, to stačí.

Když to nejde, tak utíkej,
tak krásný život neměl každý,
miloval jsi útěky,
tak teď si bež už navždy.

Běž v pokji. Sbohem.





Pro Bobše, vášnivého lovce a útěkáře.

Když padne první sníh

5. ledna 2014 v 17:08 | Dell Folchart |  Básně...
Každý rok,
čekám na ten okamžik štěstí,
kdy se mi na tváři objeví smích,
tehdy, když padne prní sníh.

Tehdy vím, že už jsem zase o rok starší,
stačí mi jediný závan zimy,
jedno z dětinských přání mých,
probudí se tehdy, kdy padne první sníh.

Letos už odešel,
a první, co mě teď napadne,
nemůžu za to,
ale letos už žádný sníh nepadne...