na Blog.cz

Našla jsem okružáka v rybníce,

mezi stromy v horách vztyčených,

borovice vržou a zpívají,

do jarních mlh rány líčených.

Zůstal mi v kapse,

okružák bronzový,

rybník se zatřese,

a větru odpoví.

Les zazvoní, zavoní, zaduní,

okružák odchází se mnou,

sedí, a čeká na zázrak,

zvuk lesa má s sebou.

Je to vlastně soutěžní povídka na téma: "TARDIS má své dny." Kamarádka už mě přes tři týdny tlačí do toho, abych ji sem honila... no, tady jí máš ;-)

Musím se přiznat, že mám tuhle hru zvlášť v oblibě. Hlavně tedy jejich vymýšlení, protože karetní vydání jsem už snad celé obehrála. Takže už to není taková legrace, takže jsem jich pár napsala do mého sešitu "Podivných existencí" (což je něco jako Pobertův plánek).

Nehráli jste snad? Tak kdo neví, je zadaný příběh a máte hádat, co se ve skutečnosti stalo. Příběhy jsou často zkreslené a tajemné. A málo kdy jsou věci tak, jak se zdají.... inu, poperte se s tím, jak uznáte za vhodné.

Jak včera by bylo,

kdy vzduchem zaválo zlato,

tehdy jsme dobyly vrcholy,

díky všem hvězdám za to.

A ty nám přály,

po letech dřiny na prsou,

tíhu slávy a mistrovství,

odměnu do rukou zanesou.

Zas vrátit bych chtěla tu chvíli,

kdy všem z nás ulétla slova,

vrátit se na sever do dálky,

opakovat ten triumf doslova.

Ať strnou znovu, a ať nám hvězdy zase přejí...

(zdroj: IFMS)

Měsíc se s měsícem sešel, na mě ve škole číhala II. školní slohová práce. Číhala? Já totiž nemívám ze slohu moc dobré známky... opravdu nevím, jak to dokážu, vždyť i ti největší tupci od nás ze třídy mají jedničky...

Ale teď bylo něco jinak. Učitelka mě normálně ohodnotila nejlepší prací :D musím ale uznat, že to bylo docela solidní, ale v celku nic extra.

Měla to být práce na téma Noční zahrada. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, hned se mi vybavila atmosféra v létě u nás na dvoře :)

Je to jen hrubý přepis, učitelka nám práce nikdy nevrací, takže mi nezbývá nic, než zavzpomínat...

Jako lapač snů se bez opatrnosti dal nazvat můj mozek. Už jsem jeden ze svých snů zapsala sem (Tmavomodrý sen), a takových šíleností mám každou noc plnou hlavu.

Pozvu vás proto mezi sny, které se mi uchytily v hlavě, na něž vzpomínám doteď, třeba už od dětství. Vyslechněte si tyto 3 příběhy, které jsem vymyslela vlastně jen napůl...

Teplo při zemi zasténá,

cítím, jak se vzduch chvěje,

obloha, předtím tak nádherná,

mému strachu se směje.

Tu vrabec usedl na věšák prádelní,

zašveholil příchodu deště,

a potom uletěl,

zahvízdal ještě.

Jakoby odcházela,

šveholda pod stříškou svítící modře,

zůstal uschován,

ty mraky nevypadají dobře.

Nejvyšší v okolí,

plna strachu z léta,

z blesků a hromů,

smůla z ní stéká.

Cítila vzduch,

vzduch a slunce,

viděla srny,

na vzdálené louce.

Usedl na ni pták,

díval se na stádo srnek,

pohlédl do slunce,

a viděl pár černých skvrnek.