Strop (2. část)

13. srpna 2014 v 19:38 | Dell Folchart |  Příběhy...
Světlo a paprsky

Dnešním dnem počínaje jsem se probouzel další dva dny s nezvyklým pocitem. Jako bych vše věděl jen tak z ničeho. Nic jsem se nemusel učit, nikdo mi nic neřekl, ale najednou jsem si plně uvědomoval existenci osmi planet heliocentrické soustavy, plynné obry, což jsou Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, a dokonce jsem si uvědomil, že tato jména pochází z antiky. Nevím, co je heliocentrická soustava, nevím, co je antika, nevím, jak se jmenuji. I přes to o nich vím snad všechno, ty informace jsou velké. Mám toho najednou v hlavě tolik...


Vesmír se rozpíná s takovou energií, která by rozštípla tuhle stupidní schránku, aby mě konečně propustila. Nelíbí se mi tu. Mám tu jen vlastní představy, a astrofyziku, která je nádherná a děsivá zároveň. Znám její části, nevím však, co to je. Ironie? Náhodou jsem zajímavě nadšen takovými znalostmi. Pořád mám co poznávat, a přichází to z mé vlastní mysli.
Poslední dobou mám stavy, kdy se mi přízračně vrací smyčka situace, která je moje poslední z doby, když jsem žil. Nebo přesněji řečeno, vnímal věci kolem sebe. Zatemní se mi před očima, a vidím jen světla a slyším to neustálé nepříjemné zakřupání po celém těle. Nyní mi připadá čím dál silnější. Čas od času ucítím záchvěv bolestí, někde mimo schránku. Je evidentní, že někam pokračuji. Že existuji v širším rozměru. Svírá mě to. Moje existence mimo schránku je tak blízko, že propadám zoufalství. Vidím jen bílý strop. Cítím jen trubici, která vychází z dolní části mojí schránky. Občas slyším hučení čehosi okolo mne. To je vše. K zbláznění.


Dlouhý boj

Z bezvýznamných úvah, kdy nepřemýšlím o ničem prospěšném mne probudil proud ohromující látky, která se rozproudila do mojí mysli. Zavírala mi oči tak dlouho, dokud jsem je pomalu nezavřel. Do té chvíle jsem pozoroval míhající se světla nade mnou. Má schránka se ale hýbala, zatím si stojím. Sem tam se mi před očima zvláštně zatřese, a vidím něco, co je mi známé, ale přitom to neznám. Možná je to jako já. Kdo ví. Možná to je zodpovědné za to, že se mi do krve občas vlévá ta látka, která mě právě teď uspává.

Někdo mi něco vzal. Možná srdce. Vnímám jen temnotu, která se rozlévá kolem mne. Připadá mi, že ze mě někdo vyrval všechno, co šlo. Znovu si připadám rozřezaně.
Temno zakrývá všechno. Strop, i zdravý rozum, tedy jeho zbytek, kterými zbyl. Raději mu propadnu.


Znovu neúplný

Ať už se se mnou dělo v posledních hodinách cokoliv, o něco mne připravily. Sice pro mě krom schránky skoro nic neexistuje, ale teď jsem si jist, že mi něco chybí.
Moje mysl je nyní řezavá, nebo spíš rozžhavená. Jako hořící hvězdy, které se mají zhroutit do černých děr.
Kolem očí mi potemní. Tohle už znám. Chvíli počkám, než si moje smysly přivyknou černotě. Je tak kouzelná. A mě jsou jen tři čtvrtě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Guizmo Guizmo | 13. srpna 2014 v 20:59 | Reagovat

Dobře, stejně jsem zmatená.
A jestli to nejsou pocity umírajícího po mrtvici, tak nevím.
Ale je to skvělý, jen některá spojení mi přišla kostrbatá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama