Strop (část 3.)

19. srpna 2014 v 21:50 | Dell Folchart |  Příběhy...
Nehoda

Připadá mi to jako celá věčnost, co se naposled nad mou schránkou vyloupl bělostný přítel. Ahoj strope, pozdravím ve své tiché komoře uvnitř mysli.
Mohu jen jásat. Opět nějaké endorfiny v těle, to tu dlouho nebylo. Jako by se nade mnou rozsvítilo slunce. Začínám slyšet zvuky v okolí. Bohužel je to jen vrčení a pípání. Ale i tak, mám prostě zdravou radost.


Přemýšlím často nad tím, že mám větší slovní zásobu, takže bych měl možná vymýšlet příbéhy. To aby jsem si udržel mozek ve výkonu. Není to snadné, a já nechci pořád usínat.
Zahledím se do ztracena, a nahazuji notu:
Zvuk silnice se rozléhal po celé louce, ačkoliv byly všude okolo ztišovací bariéry.
Lucie seděla přímo uprostřed pampeliškového pole, když zahlédla staré známé, červené auto...
Právě slovo auto mne najednou vykolejilo. Něco mi to připomíná. Někde hluboko, nebo snad až na dně paměti se mi zobrazí poslední smyčka, kterou jsem nedávno trpěl několikrát do mimospánkové fáze. Tam, kde jsem seděl se to jmenovalo auto. To, co mě oslnilo bylo auto. Co způsobilo křupání, ze kterého mi při vzpomínce na něj zatrne, bylo auto. Za všechno patrně může tento těžký stroj. Za to, že mne schránka vězní. Zpropadené stroje! Kdyby neexistovala lidská lenost, nebyl bych nyní polomrtvý v tomhle stavu!
Ne, tak to už bylo moc. Nemám mozek navyklý na nápor tak velkého výdeje energie. Klid.
Najednou začne mysl pracovat, jakoby nebyla se mnou kompatibilní. Vybočuje. Mám halucinace.
Dost!
Mozek odpovídá jen divokou projekcí mé nehody v autě. Rána, a pak ticho. Někde mezi tím, je schován malý prostor pro trauma. Následuje bezmoc. Bolest, zvuk sirény, rudá barva. Poslední pocit, než jsem objevil strop na tomhle místě je dostat nohu z pod sedačky. Strach.
K mojí úlevě se najednou vyjasní. Impulzy mého vnímání jsou sice krátké, většinu času prospím, ale za to účinné. Nechci už ale prožít žádné záblesky z minulých dob, ani nechci myslet na auta. Raději dokončím svojí povídku:
...napadlo jí, že už možná bude odbíjet na dvanáctou, to auto tudy totiž projíždělo vždy o poledni. Zavolala psa, a namířila si to k domovu.
Košík v její ruce se pohupoval do rytmu chůze a nechal ze sebe vyklouznout jeden malý květ pampelišky, ze kterých se Lucie chystala vařit med.

Páni, na co si člověk nevzpomene...
Pampeliškový med vařila moje máma, ač si jí právě nemůžu vybavit. Vždycky se muselo nasbírat 400 pampelišek, to nám vystačilo na zimu. Přes ostatní období jsme používaly obyčejný včelí, který měl na svědomí můj dědeček. Na toho si také příliš nevzpomínám.
Časti mého minulého života se mi vyjevují, jako když zapálíte les, a vylétávají z něj ptáci. Ano divná metafora, avšak naprosto dokonalá.


Panická úzkost

Dnešní procitnutí se protáhlo na pár hodin. Přes těžká víčka mám plátno únavy. Nelze se jim skoro bránit. Několikrát mě položil zpět do tmy, avšak tentokrát přirozeného a příjemného.
Občas mě děsí, že o sobě, ani o tom, co je kolem mě. Snažím se to většinu času neřešit, ale popravdě to moc nejde. Něco mě svírá. Ale mozek mě nutí to ignorovat. Nutí zbytečně.
Co se to stalo, kde to jsem, a proč? Proč ještě nejsem mrtvý? Je tu tak prázdno, co když to neskončí? Bude tohle navždy? To je i na mě moc. Dost!
Poslední dobou se nemůžu soustředit na nic jiného. Jako by kolem mne bylo tisíce namířených zbraní, ale já nevím kdy, nebo jestli vůbec odpálí.
Cítím se, jako bych dřív vraždil nevinné lidi. Cítím se, jako by mě někdo vyhodil z okna, a já viděl pod sebou ostrou skálu. Mám pocit, že mi někdo přivázal ke krku závaží, a hodil do jezera.Zešílel jsem?
Jako bych byl nucen zabít vlastní dítě. Panika se mi rozlévá po těle jako sonický třesk. Graduje. Exploduje.
Začínám vidět rozostřeně. Polévá mě cosi horkého i studeného zároveň. Schránka vydala pokyn k evakuaci mysli. Zatemňuje se. Temní a temní, až nezbyde jenom pískání v uších.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama