Jak se stalo, že jsem se vrátila domů jako mistrině světa

2. září 2014 v 17:01 | Dell Folchart |  Zamyšlení, názory, myšlenky...
Může to být vůbec pravda? Dosáhnout životního vrcholu bývá většinou pro všechny cíl, který se v dospělosti vytratí, ať už pesimistickým zapomenutím, nebo prostým vyříznutím čepelí času. Proč vůbec zrovna já jsem byla narozena tak, abych nesla tíhu světového zlata? Není to zvláštní? Až doteď mi to připadá jako za hranicí skutečnosti...

Ale stalo se tomu pravě 28.8., tedy celkem nedávno. Jak se cítím? Konsternovaně. Postupně se mi vrací bolesti z předchozích jedenácti let dřiny. Jako bych přežila válku. Jako bych viděla umírat lidi. Moje aktuálně zdánlivě nejlepší chvíle života jsou jen příjemné pasáže cesty, ketrá mě odvedla od lecčeho, co normální lidé mého věku znají. Cesty, která byla sklem mezi mnou a světem. Ale i přes to sklo bylo vidět hrůzy, před kterými mě vlastně ve skutečnosti ta bariéra chránila. Divné.
Poslední týden usínám vedle nejvyššího ocenění, kterého jsem byla schopna dosáhnout. Proč se tedy necítím afektovaně šťastná? Možná proto, že mám stále před očima těch jedenáct let...
Byla jsem mistriní kol, republiky, i Evropy. Proč mě najednou rozhodil takový titul, jaký to způsobil? Jak je možné, že jsem odjela z domova jako já, ale vrátil se člověk, který dosáhnul cíle moc brzo? Když jsem si dělala jako malá ty své dětské představy, imaginární, neexistující, prostě nemožné, nikdy bych neuvěřila svému budoucímu já, kdyby mi řeklo: "Holka, jednou to dokážeš."
Otázkou je, jak se k tomu postavím. Ptalo se mě na to hodně lidí. To těžko říct.
Jelikož můj mozek chápe emocionální výkyvy, které se mění o tak velký kus, jako se změnily na vyhlašování vítězů, poněkud zvláštně, mohla bych teď klidně podotknout, že jedu dál, jako by se nechumelilo. Nezájem.
Budu dál pokračovat v úmorných baletních seminářích, twirlingových lekcích, posilování a kdo ví, co ješte... nechci to chápat, jako utnutí kariéry, prostě ne.
Jsem šťastná. Vděčná trenékám. Mému týmu.
Ta radost přesahuje náš vesmír, žije si někde daleko, ale má sílu supernovy. Visí nad mojí postelí, je vepsána na diplomu, ve výsledcích porotců.
Cítím se normálně, jako normální člověk. Nepřipadám si nadřazeně, teoreticky je celý můj život jenom náhoda, kdokoliv mohl být teď na mém místě. A je. Je jich jednadvacet.
Děkuji.


Národy padly,
taktéž zlato na můj krk,
a jestli se něco změnilo,
pyšné růže nán zvadly.

A slzy do prachu,
lidem všem dech vzít,
pak sebrat síly znovu,
neohlížet se a dál jít.




Vítězství není konec, a prohra není smrtelná.
- Tom Hiddleston
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 CuMelKaa CuMelKaa | Web | 3. září 2014 v 10:21 | Reagovat

Nestacim s edivit rozmanitosti napadu k clanku ;) super napad  =)

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 4. října 2014 v 9:04 | Reagovat

Nevím jestli takové ocenění by bralo mnoho lidí tak jako ty, ale myslím, že ses k tomu postavila opravdu nejlíp ze všech, cítíš se jako člověk, nemáš afektovanou radost a třeba tě tohle právě posune ještě dál a ne jenom v tomto oboru ;)

3 Illienel Illienel | E-mail | Web | 4. října 2014 v 17:31 | Reagovat

Gratuluji k vítězství, k dosažení cíle. Napsala jsi to moc hezky a zajímavě. Ano, ne každý by to vnímal jako Ty. Ale myslím, že s Tebou souhlasím, i když jsme nic takového nezažila. Každopádně jakmile člověk dosáhne jednoho cíle, musí si najít další. Aby měl kam dál směřovat a proč vůbec kráčet kupředu. Aby měl jeho život směr. Zdá se, že Ty s tímto problém nemáš a z toho mám opravdu radost. Ještě jednou upřímně gratuluji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama