Říjen 2014

Strop (4. část)

31. října 2014 v 13:06 | Dell Folchart |  Příběhy...
Diktatura

Celý můj svět je poslední dobou jen teror. Myšlení klopýtá po špičatých skalách, jakoby se nechtělo dotknout mé schránky. Je tak hmatatelné, že bych ani neřekl, že je tak těžké ho získat. Avšak, to by nebyla existence, aby překážky uhýbaly před nohama. Překážky pravda vedou ke hvězdám, ale moje mysl je jimi přehlcená. Trpím, ale nemohu zemřít. Není to omezování? Co mi to ten osud podstrčil? Nestydí se za skutečnost, že pro mne připravil hodiny plné teroru, které ruší to, čím jsem? Má schránka není nic, než diktatura. Protektorát.

Já si kreslím krále...

29. října 2014 v 10:05 | Dell Folchart |  Ostatní
O mém kreslířském "umu" už ví leckdo své, avšak nedávno to bylo poprvé, co jsem se rozhodla natočit průběh vzniku jedné z kreseb. Nebylo to nic jednoduchého, a atdy je finální výsledek:
Jak můžete vidět, jako kreslířka používám pseudonym Semprée, resp. Drark-blue Semprée. Pokud by jste na toto jméno někde narazili, jsem to opravdu já. A proč zrovna tohle jméno? Má dlouhý příběh, ale krátce mi prostě víc připomíná kreslířku, kdežto Dell zase spisovatelku.






Mrtvá váha času

29. října 2014 v 9:33 | Dell Folchart |  Zamyšlení, názory, myšlenky...
Není zvykem, že bych na sobě měla noční košili ještě tak dlouho po úsvitu. Ovšem, moc posledních dní nenápadně pohřbila drtivé procento mých všedností.
Nastal podzim. Soudím tak podle nedávno opadaného javoru (javorům je třeba věřit). A nejen podle toho. Nad celý náš kraj se přiklonila mlha a jen těžko lze uvěřit tomu, že by nad ní mělo být slunce. A s lesy a kopci jakoby padla pod ni moje duše.
Čas ubíhá prazvláštní cestou. Dopoledne jsou dlouhá, a po poledni, kdy je relativně mlha slabá, zeslábne i délka hodin. Hodina sem, hodina tam, jako by to byly ranní minuty.
Několikrát za ty kalné dny provoní mojí blízkost anglický čaj. Pokaždé je jiný, ač stejně připravený. Že by se s mocí času měnilo i složení věcí? Ta moc nám zakaluje mysl. To je samo o sobě velkolepá věc. Nutí nás mít zavřené oči, uzavírá nás do starostí. Připomíná mi to výhled z okna, který dosahuje pouze na rozkopané chodníky, a drze špinavé stěny panelových domů. Jinak nic. Jako by si nic nepřálo být viděno. A nebo ta mlha žárlí? Normálně bych viděla na kopce, rozložené podél města, ačkoliv tady se musím poopravit, bylo by to neuctivé. Bylo by vidět kopců, které propůjčují majestát městu jež chrání.

Zámek ze skla

24. října 2014 v 19:40 | Dell Folchart |  Básně...
Lámu se na kusy každičkou částí,
kousek po kousku, zeď po zdi,
dveře i nádvoří bortí se,
nepadají však beze cti.

Lámu se na střepy,
padají do řeky,
hynou pak v pramenech,
do údolí přitekly.

Lámu se po kusech,
panství, co kdysi vládlo,
dokud nezbyde z lámání,
jediné čiré jádro.